BALADA O HLADOVÉ SMRTI
Z ROKU 1917 a 1918.
Smrt odjinud šípy též má,
než z nasáklých krví polí!
Když vybírá očima,
již pohled ten předurčil tebe.
Ty dlouhé dny denně tě bolí,
v zdech města miasmatickým prachem
se plíce plní, břich hladovým strachem.
V ulici modrá se nebe.
Do smrti vkuklená bída
stádo své vyhání denně a hlídá.
Chrlí mu noviny ranní, chrlí mu večerníky,
bez biče žene je ulic na chodníky,
kde zas chleba není,
a pak zas domů k prázdnému stolu.
A to je rozmluva denní:
Budeme hodovat spolu.
35
Světnicí dlouho se rozhlíží:
vyber si, kde co lesklého prodej,
do prázdných hrnců pohříží
ruce, na, chceš-li, tož si je hlodej.
Kromě stolu a na zemi lože,
červotočivé stolice jedné,
vidličky sežrané rezem a nože,
ničeho není již v síni bědné.
Zase den a zas raděj spat.
K snídaní sousto hledat,
poslední nábytek rozštípat,
v poledne k prázdnému stolu si sedat.
Zase den vychrlil večerníky,
a tím je večeře skončena, bohudíky,
zase den a zas raději spat.
Ale dnes smrt se z bídy klube,
jako z kukly smrtihlav.
U lože sedne si, tenčí se, koutky škube,
vysedá u tvých hlav.
Jsi-li muž,
jsi-li stařec či ženažena, či jsi-li dítě,
zpívá ti, zítřkem konejší tě,
jarem tě potěší, písní o lidskosti,
dobročinná sousta ti pouští do klína.
Bude to už?
Bude to trvat jen déle?
36
Ranních čísel a večerníků ti nastele dosti
pod hlavu, a ta již klesnouc usíná.
Jako ta duše v těle.
Na dubový stůl teď pokrm smrti kladou,
to je právo její.
Mnoho síní je a mnoho stolů, na nich řadou
rakve skřípou – už je vynášejí...
37