BALADA O HLADOVÉ SMRTI Z ROKU 1917 a 1918.

BALADA O HLADOVÉ SMRTI
Z ROKU 1917 a 1918.
Smrt odjinud šípy též má, než z nasáklých krví polí! Když vybírá očima, již pohled ten předurčil tebe. Ty dlouhé dny denně tě bolí, v zdech města miasmatickým prachem se plíce plní, břich hladovým strachem. V ulici modrá se nebe. Do smrti vkuklená bída stádo své vyhání denně a hlídá. Chrlí mu noviny ranní, chrlí mu večerníky, bez biče žene je ulic na chodníky, kde zas chleba není, a pak zas domů k prázdnému stolu. A to je rozmluva denní: Budeme hodovat spolu. 35 Světnicí dlouho se rozhlíží: vyber si, kde co lesklého prodej, do prázdných hrnců pohříží ruce, na, chceš-li, tož si je hlodej. Kromě stolu a na zemi lože, červotočivé stolice jedné, vidličky sežrané rezem a nože, ničeho není již v síni bědné. Zase den a zas raděj spat. K snídaní sousto hledat, poslední nábytek rozštípat, v poledne k prázdnému stolu si sedat. Zase den vychrlil večerníky, a tím je večeře skončena, bohudíky, zase den a zas raději spat. Ale dnes smrt se z bídy klube, jako z kukly smrtihlav. U lože sedne si, tenčí se, koutky škube, vysedá u tvých hlav. Jsi-li muž, jsi-li stařec či ženažena, či jsi-li dítě, zpívá ti, zítřkem konejší tě, jarem tě potěší, písní o lidskosti, dobročinná sousta ti pouští do klína. Bude to už? Bude to trvat jen déle? 36 Ranních čísel a večerníků ti nastele dosti pod hlavu, a ta již klesnouc usíná. Jako ta duše v těle. Na dubový stůl teď pokrm smrti kladou, to je právo její. Mnoho síní je a mnoho stolů, na nich řadou rakve skřípou – už je vynášejí... 37