KAJÍCÍ HŘÍŠNICE U VARHAN.

KAJÍCÍ HŘÍŠNICE U VARHAN.
Jak po vysokých bych sestupoval schodech v noc hvězdnatou a ve světlých dole bodech bych tušil ulice Prahy zlatově plát. Snad byl to sen, snad byl to sen, ale ne z těch, kdy zdá se, jak vlastní jdou okamžikové žalní a zase šťastní a z nich jen ty zhuštěné kapky hříchu cítíme vlát kdes kolem nás, kdes kolem nás blízko, kde ve společnosti žen a přátel a cizinců ztřeštěný žijem zas silný den v nějakých místech z dávna známých a nových zas a znepokojujících, jak před půlvěkem slyšený hlas. To nebyl takový sen. To velkých hříšníků byl tanec po vojně pozůstalých vinníků, 48 bohatství ze včerejška nadutých zjevů z krve a zlata násilnických zpěvů, to vystrojených hastrošů a děvek orgie, zvyk tupý, kam zamíří, jistě zabije a mrtvé a živé okrádá a se dělí a v zatvrzelosti zůstává stát a neoželí. A jak jsem po schodech sestupoval k zemi, už nevidět Prahy, svět celý zhustil se mi v řad obrovských, vyčnívajících komínů železných pecí tak vedle sebe se matně do nesmírna vléci a po řadě vedle sebe, kde poblíž nové stály, to komíny monitorů a křižníků strnulou dálí, pak stále menší, to děla, hle, mířící vzhůru, ty strašné věci jak píšťaly mystických varhan v svých kouřích trčely, v měch vítr zadul a proudící krví teď tóny crčely. A jak jsem se schodů sestupoval, sta příšer těch čnělo. Toť píšťaly příšerných varhan, vše šeré obrysy mělo a v oparu snovém já Hříchu zřel bělat se za nimi tělo. A zbožnými prsty bloudil Hřích klávesnicí, 49 jak tenkrát by modlil se, loudil ty zvuky žalující. A z hry té jsem pochod slyšel vojenské, násilné lůzy. Teď plamínek nad střeehustřechu vyšel a jako z hrůzy se třásli v domech lidé. Kat uviděl a přijde. Buď zařízne, zastřelí, neb znásilní a zláská a řekne: to byla láska. – Smrt dětem! Což? Zapřely? Prokleté hnízdo to vraní, ten muž, ten muž, jenž se brání a s balalajkou ten stařec lysý... Hle, se stromů, příšerný plod vojny visí... A zbožnými prsty bloudil Hřích klávesnicí, jak tenkrát by modlil se, loudil ty zvuky žalující. Vším pláče, co po bitvách leží, po mrtvých milionech, po kathedrál prázdnu a věží a puklých zvonech, po občanských ctnostech zpleněných, nevinném úsměvu dětí, po slibech, odlukou zraněných, 50 kdož neměl sil přetrpěti, vším pláče, co kletby tu zbylo pro zítřejší dílo. A teď hry tok vášnivý ztich... Hle, slyšet v něm pannen smích se stydět poprve, a z bídy v ulicích se zardít do krve, a pak už se nerdít a zvykat si nad šampaňským tykat se zloději – ten smích, ten zvonivý smích, se zloději, v minulém roce kdož okradli jejich otce a matky jich. A slyšel jsem v hře té sta prstenů manželských zvoní, smích lásky, hnusu a vzteku a hanby ztlumené roní. Zda odpuštění kvete od člověka ke člověku? A tanec cizoložníků s těmi cizoložnicemi. A v hře té otrhanci selskému Srdci svou košili nabídli v tanci a hořkost cítili v žvanci, 51 že nemohli ji svrci, co v selských truhlách šatů spatřili kupit se k zlatu, když pod okny hospod stáli, kde muziky vyhrávaly, kde vyzvání karet luskání smutku, jenž hladov a neukojen jde vyhnán do strání... A ve hře té sentimentální židovská lačnost touživá svět zkoupiti, hlasové mocně zní žalní, ta litanie blaživá, s tou katolickou, s tou temnou mocí zas společně vyrazit moci, – všech podvodů zasetí, všech podplacených naděje, všech podvedených prokletí, všech penězoměnců šlápěje... – – – To slyšel jsem ještě na ty příšerné varhany hráti tou pannou padlou, Hříchem, jíž musili jste se všichni vzdáti, kající pannou, jež modlí se zbožnými prsty jak plamen, prs nestoudně obnažený a na rtech dosud ne Amen. 52