OMLÁDLO VŠECKO.

OMLÁDLO VŠECKO.
Prosvitlo jaro, jemnými barvami údolí láká, prudký déšť přelét pole, bystřiny divoce lkají. Poslouchám v háji zpívat prvního šedého ptáka, mlhavě světlé zlaté páry se nad lesy tkají, chalupy v pokojném světle se jako mladé zdají. Omládlo všecko a zvláště břízy na palouku, sady, jichž ploty rovně k rybníku modrému běží, sasankami a blatouchy omládlou zřím louku, kostelní střechu po dešti červenou s bílou věží, jabloně, kaštany, třešně však nejdřív omládají. Mladý a křehký je dnešek, že vzpomínky na život včera jakoby shasly, vše nový jak počít by život mělo; já jsem též zapomněl třicetileté své práce, která v úřadě kdesi leží jako mrtvé tělo v zaprášené rakvi pod papírovými věnci. 119 Kdybych měl žíti znovu, stárnout bych chtěl tu v kraji u řemesla, jež zpívá aspoň přírody řečí, v kovárně u silnice, v mlýně, kde drkotají podlahy třesoucí se života veselou křečí, na poli chtěl bych kosit od rána k večeru s ženci. V selské chalupě chtěl bych z jedné veliké mísy jísti s čeledí po práci, mzdu svou brát zaslouženou, a jak obrázek míti rád obličej ženský čísi, roky ji znát, než bych věřil, že nejlepší je ženou po panně Marii hned a obraz že její je pravý. Chtěl bych být stárnoucím chasníkem, ze dřeva krásné věci drobné jenž krouží a barvami pestrými je zdobí, vůně dřev různých stromů a keřů je cítit v mé kleci, jejich vlákna a kůry jsou lesklých broučků hroby a jak hobluji, pentle jak tropické rostou trávy. Nový bych život chtěl žíti, jak vše vidím kvésti. Nové bych žaly chtěl unést a dobrodružství nová, nové bych troufal si prožít skromné nějaké štěstí, smrtelnou ránu nějakou nespravedlivého slova, vším bych chtěl takovou první zeleň vykoupiti. 120 Z lásky k mrtvým a k živým a k zemi, již beru z jich rukou, z lásky k lidstvu, jež prožívá krásné své jaro a kruté, se vší vášnivostí katastrof, prudkých krisí mukou, z lásky, jež rodí vraždíc co přešlo rozvanuté – cítím, cítím, že počal jsem nově vnitřně žíti. 121