OMLÁDLO VŠECKO.
Prosvitlo jaro, jemnými barvami údolí láká,
prudký déšť přelét pole, bystřiny divoce lkají.
Poslouchám v háji zpívat prvního šedého ptáka,
mlhavě světlé zlaté páry se nad lesy tkají,
chalupy v pokojném světle se jako mladé zdají.
Omládlo všecko a zvláště břízy na palouku,
sady, jichž ploty rovně k rybníku modrému běží,
sasankami a blatouchy omládlou zřím louku,
kostelní střechu po dešti červenou s bílou věží,
jabloně, kaštany, třešně však nejdřív omládají.
Mladý a křehký je dnešek, že vzpomínky na život včera
jakoby shasly, vše nový jak počít by život mělo;
já jsem též zapomněl třicetileté své práce, která
v úřadě kdesi leží jako mrtvé tělo
v zaprášené rakvi pod papírovými věnci.
119
Kdybych měl žíti znovu, stárnout bych chtěl tu v kraji
u řemesla, jež zpívá aspoň přírody řečí,
v kovárně u silnice, v mlýně, kde drkotají
podlahy třesoucí se života veselou křečí,
na poli chtěl bych kosit od rána k večeru s ženci.
V selské chalupě chtěl bych z jedné veliké mísy
jísti s čeledí po práci, mzdu svou brát zaslouženou,
a jak obrázek míti rád obličej ženský čísi,
roky ji znát, než bych věřil, že nejlepší je ženou
po panně Marii hned a obraz že její je pravý.
Chtěl bych být stárnoucím chasníkem, ze dřeva krásné věci
drobné jenž krouží a barvami pestrými je zdobí,
vůně dřev různých stromů a keřů je cítit v mé kleci,
jejich vlákna a kůry jsou lesklých broučků hroby
a jak hobluji, pentle jak tropické rostou trávy.
Nový bych život chtěl žíti, jak vše vidím kvésti.
Nové bych žaly chtěl unést a dobrodružství nová,
nové bych troufal si prožít skromné nějaké štěstí,
smrtelnou ránu nějakou nespravedlivého slova,
vším bych chtěl takovou první zeleň vykoupiti.
120
Z lásky k mrtvým a k živým a k zemi, již beru z jich rukou,
z lásky k lidstvu, jež prožívá krásné své jaro a kruté,
se vší vášnivostí katastrof, prudkých krisí mukou,
z lásky, jež rodí vraždíc co přešlo rozvanuté –
cítím, cítím, že počal jsem nově vnitřně žíti.
121