DĚDIC ZLA PO VÁLCE.

DĚDIC ZLA PO VÁLCE.
Zveselil kraje poutníkův lehkomyslný zjev, lesem a dolem i městem se rozléhal jeho zpěv. Vítr si čechral a odvíval mráčky tak lehce. Neděsil se. Výčitek svědomí neznal. Nebál se viny. Hřešil lehce, neděsily ho hříchů stíny. Zpíval si: Kdo chce žít, klíčů k nebi ni k peklu nechce. V každé vsi pro něho děvče zaplakalo, po dnech a letech ještě vzpomínalo, byly to krásné i smutné vzpomínky. Ze zrad a lásek měl na osmahlé hrudi škapulíře, jež pálí horce neb ledově studí, na šňůrce od milenek prstýnky. Za nocí z houkání sov a strašidel malý byl strach, šibenicím se vyhnul na vrších v samotách, jenom když musil sám jíti, bylo mu prokletě. 45 Za dnů však u krčem sedal, ořechy srážel a chroupal, víno pil s krčmářkou, žertoval, děti jí houpal něhou jat, kolik as dětí mu bloudí po světě. Lenivá touha vždy byla jeho nábožná víra, slib mu byl činem, jenž včerejšek uzavírá, včera co bylo, už nebylo, nebylo dnes. Děvčata, povivši děcka, po tom, kdy prošel tu roce, jednou jen v loži z trav hostila nezvěstného otce, za horami už dávno se ztratil kdes. Křeček ať na statcích hamtí, voják vyzbrojen čeká, revolucionář s myšlenkou míru po světě těká, viděl to vše: kdo za zisk koupí, kdo prodává, lidství jak prodané obchůdkem národů nahé chodí jako sen z knih, jak po kolena se v krvi brodí a že jen o to, co kořist je, duše se obává. Zvykl si dívat jen na práci, komínů kouř, kde třesky vlaků hřmí přes mosty mřížovím železným, míjet jich blesky, stál vždy v množství a díval se na rušný sběh, 46 na dráhu zubatou v horách, na vodopádu srázy, na věže za lesy s rybníky s ponurou hrází, na spousty neznámých domů a střech, na shon vozů a dráhy v náměstích řvoucích měst, přemítal, kolik mu v životě ještě kyne hvězd a když byl divadlem umdlen, lenošil dál, od vsí ke vsím štval k lenosti, s žebráky ty a ty, na zámcích s bývalými se bratřil knížaty, žertoval o minulém a budoucnosti se smál, bylo mu směšno bořit neb stavět pro budoucí, sobecky znal se jen probíjet všudy příjmím „Jsoucí“, z lidské hlouposti bez práce uměl týt a žít, všude měl ženy a přátele, vítaný byl host, lásky a jídla a peněz z karbanu měl dost, křesťan i pohan jej stejně rád vítal i žid. Prostý dnes, s rekvisitami, maskami v brašně zítra klamat a slibovat ve fantastickém šatě zchytra uměl jak Faustův syn, jenž se denně převléká, v přestrojení pak Ďáblu se tisíckrát upíše, – vraždě se při podvodu jat, u milenky neb u číše, – ale on uniknout zná, že smrt je mu daleká. 47