KAJÍCÍ HŘÍŠNICE U VARHAN.
Jak po vysokých bych sestupoval schodech
v noc hvězdnatou a ve světlých dole bodech
bych tušil ulice Prahy zlatově plát.
Snad byl to sen,
snad byl to sen, ale ne z těch, kdy zdá se, jak vlastní
jdou okamžikové žalní a zase šťastní
a z nich jen ty zhuštěné kapky hříchu cítíme vlát
kdes kolem nás,
kdes kolem nás blízko, kde ve společnosti žen
a přátel a cizinců ztřeštěný žijem zas silný den
v nějakých místech z dávna známých a nových zas
a znepokojujících, jak před půlvěkem slyšený hlas.
To nebyl takový sen. To velkých hříšníků
byl tanec po vojně pozůstalých vinníků,
48
bohatství ze včerejška nadutých zjevů
z krve a zlata násilnických zpěvů,
to vystrojených hastrošů a děvek orgie,
zvyk tupý, kam zamíří, jistě zabije
a mrtvé a živé okrádá a se dělí
a v zatvrzelosti zůstává stát a neoželí.
A jak jsem po schodech sestupoval k zemi,
už nevidět Prahy, svět celý zhustil se mi
v řad obrovských, vyčnívajících komínů železných pecí
tak vedle sebe se matně do nesmírna vléci
a po řadě vedle sebe, kde poblíž nové stály,
to komíny monitorů a křižníků strnulou dálí,
pak stále menší, to děla, hle, mířící vzhůru, ty strašné věci
jak píšťaly mystických varhan v svých kouřích trčely,
v měch vítr zadul a proudící krví teď tóny crčely.
A jak jsem se schodů sestupoval, sta příšer těch čnělo.
Toť píšťaly příšerných varhan, vše šeré obrysy mělo
a v oparu snovém já Hříchu zřel bělat se za nimi tělo.
A zbožnými prsty bloudil
Hřích klávesnicí,
49
jak tenkrát by modlil se, loudil
ty zvuky žalující.
A z hry té jsem pochod slyšel
vojenské, násilné lůzy.
Teď plamínek nad střeehustřechu vyšel
a jako z hrůzy
se třásli v domech lidé.
Kat uviděl a přijde.
Buď zařízne, zastřelí,
neb znásilní a zláská
a řekne: to byla láska. –
Smrt dětem! Což? Zapřely?
Prokleté hnízdo to vraní,
ten muž, ten muž, jenž se brání
a s balalajkou ten stařec lysý...
Hle, se stromů, příšerný plod vojny visí...
A zbožnými prsty bloudil
Hřích klávesnicí,
jak tenkrát by modlil se, loudil
ty zvuky žalující.
Vším pláče, co po bitvách leží,
po mrtvých milionech,
po kathedrál prázdnu a věží
a puklých zvonech,
po občanských ctnostech zpleněných,
nevinném úsměvu dětí,
po slibech, odlukou zraněných,
50
kdož neměl sil přetrpěti,
vším pláče, co kletby tu zbylo
pro zítřejší dílo.
A teď hry tok vášnivý ztich...
Hle, slyšet v něm pannen smích
se stydět poprve,
a z bídy v ulicích
se zardít do krve,
a pak už se nerdít a zvykat
si nad šampaňským tykat
se zloději – ten smích, ten zvonivý smích,
se zloději, v minulém roce
kdož okradli jejich otce
a matky jich.
A slyšel jsem v hře té
sta prstenů manželských zvoní,
smích lásky, hnusu a vzteku
a hanby ztlumené roní.
Zda odpuštění kvete
od člověka ke člověku?
A tanec cizoložníků s těmi
cizoložnicemi.
A v hře té otrhanci
selskému Srdci
svou košili nabídli v tanci
a hořkost cítili v žvanci,
51
že nemohli ji svrci,
co v selských truhlách šatů
spatřili kupit se k zlatu,
když pod okny hospod stáli,
kde muziky vyhrávaly,
kde vyzvání karet luskání
smutku, jenž hladov a neukojen
jde vyhnán do strání...
A ve hře té sentimentální
židovská lačnost touživá
svět zkoupiti, hlasové mocně zní žalní,
ta litanie blaživá,
s tou katolickou, s tou temnou mocí
zas společně vyrazit moci, –
všech podvodů zasetí,
všech podplacených naděje,
všech podvedených prokletí,
všech penězoměnců šlápěje...
– – –
To slyšel jsem ještě na ty příšerné varhany hráti
tou pannou padlou, Hříchem, jíž musili jste se všichni vzdáti,
kající pannou, jež modlí se zbožnými prsty jak plamen,
prs nestoudně obnažený a na rtech dosud ne Amen.
52