Smrk obrovitý se díval ještě do kraje,
sžehnutým od blesku vrškem hrozivě kývaje
k vsi, k polím a k lesům a k pustám dalekých záseků,
ku hrotu kostelní věže a stříbrnou za řeku...
Jej travnaté meze a křoviny, hnízdící ptáci v nich,
lindušky a hrdličky, sladký jež vílí měly smích,
jej modříny šumící řadou, kams jdoucí v daleký svět,
tak marně chlácholily. A chtělo-li se jim pět,
on nezpíval, jen skřípal hrůzu a nenávist,
jak mrtvola vybělená do dálných upřený míst,
ať byly žně horké, kdy smyslně žhnula těla děv,
ať nastaly noci, kdy tančily víly svůj kolový zpěv...
Tak naplněn pýchou mocných už nevolal člověka.
A nikdo též nepřicházel ni z blízka ni z daleka,
jen stařecká hořkost mu vpálila v útroby svůj jed
a slunce se stalo mu peklem, když zprahlý v ně zřel a slep...
Jen větry, jež mraky nesly i tisíce modliteb
kams ve věčnost, v jiných světů zalidněnou step,
se o jeho tělo rvaly a živelní silou dravou
útočně dorážely, jej svírajíce v svůj kruh,
že často bouřně a s fanfár svých ohlušivou slávou
se zmocnily jej, by mrštily jeho trupem v luh.
Leč on se vzpíral a nakloněn jakoby kletby sípal,
proklatec v života ráji disharmonicky skřípal...
A všecko kol naslouchalo té bolesti zpytavým sluchem,
s lítostí k přešlému, mohutnému, však mrtvému duchem.
A hučely zvony: kde pokora tvá? ve vánoční čas.
I za jara drobných dětí se divil mu stříbrný hlas,
když květiny vzdávaly se jim s pokornou oddaností
o vzkříšení do věnců uvité se selskou pobožností.