Smrk obrovitý se díval ještě do kraje(Na)
sžehnutým od blesku vrškem hrozivě kývaje(Na)
k vsi k polím a k lesům a k pustám dalekých záseků(Na)
ku hrotu kostelní věže a stříbrnou za řeku(Na)
Jej travnaté meze a křoviny hnízdící ptáci v nich(Na)
lindušky a hrdličky sladký jež vílí měly smích(Na)
jej modříny šumící řadou kams jdoucí v daleký svět(Na)
tak marně chlácholily A chtělo li se jim pět(Na)
on nezpíval jen skřípal hrůzu a nenávist(Na)
jak mrtvola vybělená do dálných upřený míst(Na)
ať byly žně horké kdy smyslně žhnula těla děv(Na)
ať nastaly noci kdy tančily víly svůj kolový zpěv(Na)
Tak naplněn pýchou mocných už nevolal člověka(Na)
A nikdo též nepřicházel ni z blízka ni z daleka(Na)
jen stařecká hořkost mu vpálila v útroby svůj jed(Na)
a slunce se stalo mu peklem když zprahlý v ně zřel a slep(Na)
Jen větry jež mraky nesly i tisíce modliteb(Na)
kams ve věčnost v jiných světů zalidněnou step(Na)
se o jeho tělo rvaly a živelní silou dravou(Na)
útočně dorážely jej svírajíce v svůj kruh(Na)
že často bouřně a s fanfár svých ohlušivou slávou(Na)
se zmocnily jej by mrštily jeho trupem v luh(Na)
Leč on se vzpíral a nakloněn jakoby kletby sípal(Na)
proklatec v života ráji disharmonicky skřípal(Na)
A všecko kol naslouchalo té bolesti zpytavým sluchem(Na)
s lítostí k přešlému mohutnému však mrtvému duchem(Na)
A hučely zvony kde pokora tvá ve vánoční čas(Na)
I za jara drobných dětí se divil mu stříbrný hlas(Na)
když květiny vzdávaly se jim s pokornou oddaností(Na)
o vzkříšení do věnců uvité se selskou pobožností(Na)