KDY UŽ JSEM NEPOTKAL POUTNÍKA,
VONÍCÍHO LESEM?
Plnost jarního večera křísí tóny světla,
hlubší se nebe zdá a v ulici stromy dýší.
Na okně geranie z lístků zelených zkvětla.
Vzpomínám vesnických oken, květinami se výší.
Kdy už jsem neviděl modré chrpy očí
vesnických žen, jež schýleny studní nad okovem,
plavým dobytkem zvlnit se stráně na úbočí,
kdy už jsem nezaslech‘ kukačku, ztemnělým, hlubokým plesem
slunce se koupat, rozehrát vlny stříbrným chvěním,
kdy už jsem nepotkal poutníka, vonícího lesem,
s očima plnými blesků, luk světlem, vod zrcadlením?
132