PUSTÝ MLÝN
Sny opojen jdu ve slunečním žáru
na požatém a svadlém suchopáru.
Nať v polích visí pochýlena k zemi.
Blíž černý zástup se slétá němý.
Kdes v topolech, zkad chřástal teskně volá,
mlýn pustý tmí se, s kolem shnilým zpola.
Hned slizem zeleným zříš ovinutou
přes potok lávku a vrb clonu žlutou.
Leč na dně bahno rezovité zbývá
a sítím stružka prodírá se křivá.
Plá v kalu tom a v duze svého hnití,
jak vzpomínka kdys v dávné, lepší žití.
To bystřina tu kdysi hřměla dravá
na kolo shnilé, jež se rozpadává.
32