Z NÁVŠTĚVY DOMOVA
Já sestoupil s vlaku. Vzduch černavých tříd
vstříc dolét mi puchem a vřavou.
Můj slunný pojednou rozptýlen klid,
a tesknota projela hlavou.
Teď cítím, že sám jsem a odloučen zas,
že sednu dnes ku knize známé
a vyhlídkou na střechy zkrátím si čas,
vše bude jak před tím, to samé.
Pár přátel, pár nepřátel, hromádka knih,
ty krvavě spředené plány,
pak proklatá rozkoš, jak péro jsem zdvih’,
i zoufalých nezdarů rány.
A touže jdu ulicí; míjely
v ní vozy i průvody v zmatku,
v to arie Verdiho pištěly
kdes na vlašském kolovrátku.
Vše do zadu uběhlo, lesy, stín, nach,
vsi, potoky, šumící tráva.
Jen slunce šlo se mnou až do ulic těch,
a teskně tu zapadává.
[53]