MUŠLE
Kdys mušli starou, valně oprýskanou
jsem vídal v skříni ležet, samý prach;
pruh bílý proplétal skvrn skvoucí nach,
a každým ostnem zářila i hranou.
K ní ucho dáš... Hned šeptem tajným vanou
z ní tiché šumy, jako náhlý strach,
neb jak by srdce měla v útrobách,
a krev tam hřměla vášní nespoutanou!
Já vždy jsem rád, když jako přeludem
to Nic, jímž ona stará mušle hučí,
mi cosi šeptá důvěřivým rtem.
A často, často v srdci divno je mi,
že z mrtvé mušle hovor v sluch můj zvučí,
to často celý svět je ke mně němý! –
91