Pohádka z mládí.
Jdu po mezi, děti vesnické zřím
na zdupané trávě suchopáru,
jich křik zní kvetoucím stromovím
a je to právě v prvním jaru.
Mdlá barva trávy ve vlažný vzduch
a v plné světlo pohlíží snivě,
nad hlinitou zemí plno je much
i motýli zlatí se zakmitli v nivě.
Jdu po mezi a tak se zdá mi cos,
jak se žhavou krví, hořící tváří
bych mezi tou drobnou cháskou bos
se octnul náhle v paprsků záři.
Ta malá Mary že je tam zaszas,
mně zdálo se, ona Mary malá,
co měla černý, jak z hedvábí vlas,
jímž matka má vždycky vyšívala.
9
Ty, Mary, slyšíš, já jednou jí řek’,
my budem si hrát na pána a paní;
tu ona jen kývla – oh, byl to vděk,
jí vlasy se roztekly průsvitnou skrání.
A zoubky se zaleskly bílé jak sníh, –
jak ručkama mne uchvátila;
však utekla ihned v rozpacích
a mrzutá, vážná se navrátila.
A sednouc si, ruce na kolínkách,
své drobné, bílé nohy bosé
do trávy spustila, kde jak v snách
v dnech májových brouci se houpali v rose.
Ta Mary – můj Bože – já po mezích šel,
a viděl jsem děti křepčící v luhu, –
– však Mary, tu Mary jsem neuzřel,
ni sebe jsem nezřel v jejich kruhu...
10