Pohádka z mládí.

Pohádka z mládí.
Jdu po mezi, děti vesnické zřím na zdupané trávě suchopáru, jich křik zní kvetoucím stromovím a je to právě v prvním jaru. Mdlá barva trávy ve vlažný vzduch a v plné světlo pohlíží snivě, nad hlinitou zemí plno je much i motýli zlatí se zakmitli v nivě. Jdu po mezi a tak se zdá mi cos, jak se žhavou krví, hořící tváří bych mezi tou drobnou cháskou bos se octnul náhle v paprsků záři. Ta malá Mary že je tam zaszas, mně zdálo se, ona Mary malá, co měla černý, jak z hedvábí vlas, jímž matka má vždycky vyšívala. 9 Ty, Mary, slyšíš, já jednou jí řek’, my budem si hrát na pána a paní; tu ona jen kývla – oh, byl to vděk, jí vlasy se roztekly průsvitnou skrání. A zoubky se zaleskly bílé jak sníh, – jak ručkama mne uchvátila; však utekla ihned v rozpacích a mrzutá, vážná se navrátila. A sednouc si, ruce na kolínkách, své drobné, bílé nohy bosé do trávy spustila, kde jak v snách v dnech májových brouci se houpali v rose. Ta Mary – můj Bože – já po mezích šel, a viděl jsem děti křepčící v luhu, – – však Mary, tu Mary jsem neuzřel, ni sebe jsem nezřel v jejich kruhu... 10