Mám teplo vlažné v srdci zas...

Mám teplo vlažné v srdci zas...
Mám teplo vlažné v srdci zas jak země po dni, v němž vše vřelo; snad že jsem hladil ten tvůj vlas a líbal tvoje horké čelo? Tak večer bývá na stráních, kde šípek mdlý se ztápí v prachu, tak polím bývá v horkých žních a ovoci, když zraje v nachu. Tak po dni horkém samotám, tak vyprahlé zdi hřbitova je, kde ostružina sem a tam se kývá a kde v parnu zraje. To teplo, jež v mé duši jest, tak vzdušné je, hasnoucí zticha: tak balvan večer v sklonu cest ti teplem dne vstříc ještě dýchá. – 78 A sarkasmu ještěrka mdlá, jež na slunci se vyhřívala, teď v stíny duše zapadla, by nerušeně, tiše spala. Jak v pasece a vývrati vše světlem vzplá, když noc jde dlouhá, – též přišel čas, kdy vyzlatí mou duši soucit, štěstí, touha, – mám teplo vlažné v srdci zas, jak země po dni, v němž vše vřelo; snad že jsem hladil ten tvůj vlas a líbal tvoje horké čelo? 79