Ballada.

Antonín Sova

Ballada.
Pod hlavou podušku z atlasu spočívá přísně a němě, květy má vpleteny do vlasu, víčka jsou přimknuta jemně. Paprsky oknem se prodraly na čisté čelo a skráně, oči jak černá noc zaplály, a zas se přivřely maně. Celou noc leží tak, celý den v opojném, zimničném chvění, bílý prst v listy je zabořen, odkud již potěchy není. Výkřiky divné a zmatené z dopisů k uchu jí vanou, a v srdce bolestí schvácené výčitky horoucí kanou!... 66 Z dopisů vůně jde horských cest, kudy vždy chodili spolu, hučení lesů a vadnoucí klest šumí v křik jejího bolu... Šílený valčíku takt a vír, obrazů zmatená vřava;... – ó, jak se v podušek jemný pýr zarývá krásná ta hlava! Nehnut jak sfinga blíž used’ pes, netuší drama to celé, – v rakvi že ponesou ještě dnes, jenž ji tak líbával vřele!... 67