Osamělý dům.

Osamělý dům.
Na sadě plno pryskyřníků plá podle starých jara zvyků, a studny staré roubení své vydrolené zdivo skrývá za bodláčím, jež sem tam kývá a vráží v sebe v rozchvění. Dům osamělý, objat stromy, nach západu se v oknech lomí a všechno kvete dokola, houpačka stará v stromech visí, zříš plotem její stinné rysy zakryté květy dopola. Před plotem angrešt schýlen dolů nad trav a metlic tisíc stvolů mi rosu střásá v zvlhlý šat, je před večerem, stezky rudnou, pták slítne v hnízdo křivkou bludnou, a tichne vše, je čas jít’ spat. 45 A kde se vzala, nevím ani, z tmy stromů vyšla z nenadání a stezkami se vracela, šla dívka volně v přemýšlení tou stezkou, kde již ruchu není, a v myšlénky se ztrácela. Já vím, že ručky drobné měla, vlas ebenový kolem čela, a modrý zrak a bledou líc, a černý šat jí s boků splýval – já dlouho jsem se ještě díval, když v dům již dávno zašla sníc. Pak pluhy cestou slyšíš zníti, a řetězy kdes rachotiti a volů bukot kovový; vše v osamělý dům se vrací z rozlehlých polí po své práci a všude klid je hrobový. A naposled již skřípla vrata. Já cítil, jak je duše jata, kdy v domě, jenž plá osvětlen, v tom velkém tichu na vše strany zjev pracujících zmizel štvaný, i dívka, ztracený můj sen. 46 Tak konec můj až přijde stmělý, v mou duši jak v dům osamělý, by cos mne v posled mohlo hřát, tak shromáždí se do mých skrání ku odpočinku sny a zdání, v to ticho hrobu, kde mám spát! 47