Setkání.

Setkání.
Na nábřeží sešli jsme se, to večerem srpnovým, kdy světlo lamp matně se třese povadlým stromovím. Tam s Vítské již kathedrály se stíny níž skláněly, v tmě parníky v řece stály, sloup jisker házely. A my jsme zas po dlouhých rocích se sešli, ó jaký div! Zas krásná a štíhlá tak v bocích se zdála mi jako dřív! Jí tepny se nezachvěly na skráních jak v dávný čas, i ruce vstříc lhostejně spěly, i altový nechvěl se hlas. 39 Spíš hleděla jako matka s tou láskou, v níž úsměv i žal, – zda možno to, ústa ta sladká, že kdys jsem tak miloval? A vlasy ty popelavé, jež do čela šlehaly, ty ruce tak silné a zdravé, že spát mi kdys nedaly? Teď šli jsme tak zdvořile, klidně kol rány zcelené, jak staří jdou přátelé vlídně, když bouř se již přežene. Čas pláčů a proseb a hněvů a vášnivých záchvatů, ten přešel již bez úsměvu, – – teď nebyl čas k návratu!... My v dávné jsme zřeli teď časy a mluvili o touhách zlých, jak vojáci šedovlasí o bitvách ztracených. 40