Myslbekova Oddanost.

Antonín Sova

Myslbekova Oddanost.
Když zřel jsem poprv mohutnou tu sochu Oddanosti, neděle byla zářící a vlídná, snivá zima; dům umělcův mi připadal jak zavřen veřejnosti, bezhlasým tichem síní všech se zdálo mi, že dřímá. Fauteuily prázdny, dáma jen tu jakás prohlížela loď, jež se nocí tměla, pobřežní motiv známý, loď plula v světle měsíčním šerými sítinami, a ve tmě kolébala se, v svět jiný odjížděla. Mne Oddanost však dojala v té chmurné velikosti, neb na mne zhlížel upřeně ten mužný stařec šedý, zahalen v řasný, dlouhý šat s tou tklivou oddaností a vrásčitý typ tribuna a zdálo se, že bledý, kostnaté prsty v přísaze, hle, na hruď položeny, ty klouby přikloněny do nitra ukazují, a v obličeji ponurém ty vrásky vypravují; typ nejvyšší to lidskosti zde věru ztělesněný. 82 Oh, mocný, rázovitý sen umělcův jak mne jímal, sen věčné pravdy hluboký jak vyvřel v prázdno denní, on hlasem svého století a lidských tužeb hřímal, on volal smilování všem a volal vykoupení, a slabým volal záštitu, a přátelství, kdož strádá, když nebezpečí žádá, odhodlán v peklo jíti, a co mu drahé bylo, zpět k žití vychvátiti, – tak pevná vůle, nezlomná, z těch rysů chmurných padá. Mne velká bolesť schvátila, mně bylo všeho líto. – V titěrnost věku, nestálost a věrolomnost duší hle, hrozné pravdy kladivo z nejčistších kovů slito v nás všecky, děti nestálé a marné, náhle buší; ta Oddanost je žádost v nás, již nikdo neplníme, a proto v srdce hříme a proto nás tak chytá, my cítíme, jak tíží nás ta pravda obrovitá, jsme lhostejní, jsme bezcitní, my náhle tady zvíme. My zvíme, taká oddanost že není mezi námi, sic výše bychom nosili své ponížené hlavy, dnes bez důvěry žijeme bludnými myšlénkami a stále jen se těšíme ze stínů staré slávy, my bez důvěry žijeme a bez oddané dlaně, jen časem v naše pláně vzkřek surovostí sletí, my marně bráníme se, jak opuštěné děti, – – titěrně chvíli vzdorujem a pak – věsíme skráně. 83

Básně v knize Květy intimních nálad: