Akrobatka.

Antonín Sova

Akrobatka.
By strach měl citlivůstkář, na provaz vylétni rázem, zastři, jak prohneš se plazem, strnulou tvář. Od jedné ke druhé tyči stoupej, když úžasem vztyčí tisíc se hlav! Jaký to bezvadný krok! Ňader tvých vlna se vzdýmá a vzduch kol utich’ a dřímá... Jdeš, ruce v bok... Líčidlo v podlouhlé líci, bouquet plá ve vlasech čnící z růží a trav... Každý sklon její a kyn, šatečky gázové rudé v zatmělé pozadí všude vrhaly stín. 54 A clown vždy s lehkostí stejnou obruč jí podával v chvějnou přivřenou pěsť! Pomalu, chytře jak plaz, všichni tak na tenkém laně závaží po každé straně měříme sráz. Na večer, v noci i ráno napjaté osudu lano pod námi jest! S tíží svých žalů a ran, s líčidlem úsměvů v tváři, jdem, až nás jeden krok zmaří a praskot lan... 55