Mušle.

Antonín Sova

Mušle.
Kdys mušli starou, valně oprýskanou jsem vídal v skříni ležet, samý prach; pruh bílý proplétal skvrn skvoucí nach, a každým ostnem zářila i hranou. K ní ucho dáš... Hned šeptem tajným vanou z ní tiché šumy, jako náhlý strach, neb jak by srdce měla v útrobách, a krev tam hřměla vášní nespoutanou! Já vždy jsem rád, když jako přeludem to Nic, jímž ona stará mušle hučí, mi cosi šeptá důvěřivým rtem. A často, často v srdci divno je mi, že z mrtvé mušle hovor v sluch můj zvučí, to často celý svět je ke mně němý! – [61]