Cit stromů.

Antonín Sova

Cit stromů.
Zřím staré duby na obzoru ve zlatých parách k výši čnít, tak přímy jsou a plny vzdoru a zadumány ve svůj klid, jich těla mocná, obrovitá zříš ve vodách, jak do vln západ stíny vplítá a slunce nach. Já věřím, sny že mají stromy, a cit, když na ně padá sníh, a vichru bouř-li větve zlomí, hned slza mízy kane s nich, že mají smích i pláč i bdění, mateřský cit, ze v svatém, klidném přemyšlení milují lid. 85 Až zavzní seker cinkot známý a odveze je volů spřež, ty smuten půjdeš samotami a prázdnotou se zachvěješ. Klas metlic z pahýlů se klátí, a zbují mech! Svět málo dbá, že snílek tratí stín stromů těch! Však drobným dětem hračky různé ten obrovitý skytne kmen, by opil slastí oči luzné v hrách roztomilých každý den, on skytne mlýnu ve vsi chudé dvé nových kol, v měsíčných nocích slýchat bude jich šum a bol! 86