Večerní jízda

Večerní jízda
V daleku jež šumí dole, světla po vlnách se vlekou; vyjeli jsme tmavou řekou na houpavé, černé yole. Mosty planou ozářeny řadou světel žlutosinou, vlny plynou, plynou, plynou, slyšet jejich tiché steny... Město v tmavých barvách leží, v podzimní se tony halí; jenom kdesi blýská v dáli, a vlak projel mostu mřeží. Mlhy houstnou a tma splývá, město tmí se stále více, až jen světel blýskavice z černých stínů v posled kývá. 48 Beztvárný kdes parník hází jiskry žluté v před jak pádí, hle, již projel světlou zádí podél břehů černých hrází. Jenom kůly v středu řeky vrhají své černé stíny dlouhým pruhem do hladiny; vzduch je teplý, vonný, měkký. Vzduch byl teplý, promlžený, až mne svedl k přemýšlení o mé lásce podjesenní, o zjevu té krásné ženy. Záhadná tak byla vskutku jak ta noc, jež v mlhách stála, – a když se mi usmívala, dřímalo v tom tolik smutku. A když se mi rozplakala, bylo to jak vln těch lkání, nervosní a plaché štkání, a v těch očích noc jí spala. 49 Mně vždy počla srdce rváti, jako v dlouhém basů víru skladbu slech’ bych na klavíru přesmutnou a vzdušnou hráti. Ač už dávno v těžkém snění spí a spí kdes v tvrdé zemi, vyrůstá teď, zdálo se mi, z nálady té podjesenní. Spí a spí tam kdesi dole, věčné stíny kde se vlekou. – – Vyjeli jsme tmavou řekou na houpavé, černé yole. – 50