Praze.
V par chumle zahalena měkce spala
v prostoru sněhu zachmuřená Praha,
vlak hvízdnul ostře, z mlh se rýsovala
nádražní světla vstříc...
Zas doma, doma!... Mne to náhle chytí,
má prsa svírá, na mé srdce sáhá,
hlav lidských rozvířené vlnobití
mi opět šlehá v líc.
Ten perron, smutné, posněžené domy,
hřmot povozů a lidí přiliv náhlý
a ve světlech lamp chvějící se stromy,
mne vždycky pozdraví.
Hned venkov jako stín mi bledne v duši,
pruh plání sněžných nedozírný, táhlý,
údolí pustá, lesy, kam vír buší
a vítr hvízdavý.
87
V dřímotě celé Čechy v samém sněhu,
jež sladce viděl jsem, tak tvrdě spáti,
vsi, potoky a černé stíny břehů,
kde bouřil vlaku třesk,
z mé duše mizí náhle v městském vření,
řad mostů světlý kývá, ve tmě tratí
se věží fantomy jak v zamyšlení
pod tíží starých fresk.
A zapomínám všecka místa známá
z let děckých, kolébku, svůj domov prvý,
kde mnohý děcký žert i mužné drama,
kde skončil mnohý klam.
V mé duše hloubi ozývá se Praha,
mne k sobě láká, buší mojí krví,
mne k sobě volá nad vše jiné drahá,
ji pouze ještě mám.
Jak rozvášněn bych tiskl ucho k hrudi
bytosti věrné, s níž má duše cítí,
a poslech’ srdce bít, jež v tichu budí
v nás lásku šílenou,
88
tak, Praho stará, dějinami hřmící,
já pozoruji moderní tvé žití, –
jsi dosud věrné srdce, hovořící
v zem celou krví svou!
Ba zdá se mi, že srůstám s tebou stále,
jak z jara nepatrná, drobná tráva
ku obrovské a krví vlhké skále,
kam zvykly hromy bít!
A je mi, jak bych čekal v rozechvění,
až z tebe šlehne záře činů žhavá,
až země bude celé obrození
po dlouhé žízni pít!
Já musím v tobě zříti vážnou práci
a čin a skutek růsti s poctivostí,
já musím zřít, jak do bláta se kácí
lesk frasí neplodných!
Ba takto musí zhynout, musí mříti,
co hluché hnije v naší společnosti,
kde ještě tolik prázdných cetek svítí,
nás Čechů nehodných!
89
Po bouři prvých, mohutných svých vzruchů,
ty nezastav se Praho, na své dráze,
přemýšlej vážně, uvažuj, neb k sluchu
ti bije lidu hlas!
Myšlénka jedna burácí jím zdravá,
už zvážnět ve všem, v práci své a v snaze,
ne za bytí, leč za poctivá práva
bojovat nastal čas,
Přes valy své slyš, pouta lidu dosud,
ty staré jeho tísně hlučet zase,
a trpný, slovanský a němý osud,
jenž na tě doráží!
Přemýšlej více, – rozuměj svým lidem,
ne zženštilá, ne panská, v trudném čase
buď příklad práce, s reků svatým klidem
stůj stále na stráži.
Ať hlubších, mohutnějších povah rysy
to české žití rostoucí v ty chvíle
ve příštích dětech, jež se zrodí, vzkřísí,
ty musíš bdít a dbát!
90
Ne zženštilé, ne prodajné a chabé,
cukrové panstvo bez idejí, shnilé,
a bez síly a k dalším bojům slabé,
nám nesmíš vychovat!
A já ti, stará Praho, důvěřuji
jak uchycený stvol na mocné skále,
ať hromy řvou, ať vichry záště dují,
ty budeš stále růst!
Snad uzřím, jednou o tvé černé valy
se rozbiti ty lebky nenadále,
jež plivaly nám v tvář, nás k hrobu štvaly,
nám jazyk rvaly z úst!
91
OBSAH.
Z niv a pasek.
Str.
Z města5
Novoroční sen7
Pohádka z mládí9
Luh11
Tiché štěstí12
U řek14
Intimní malba15
Na pasece17
Západ v samotách18
Olše20
Letní večer21
Pustý mlýn22
Píseň o pluhu23
Ticho pastvin25
Les26
Bez ní27
Procházkou30
[92]
Městské silhouetty.
Str.
Vějíř33
Intimní35
Jarní halucinace37
Setkání39
Tak v prostřed přátel veselých...41
Reminiscence43
Osamělý dům45
Večerní jízda48
Na staré římse51
Melancholické sloky52
Starci53
Akrobatka54
V herně56
Popelka57
Ballady duše.
Mušle61
Herbář62
Než rozžhnu63
Květ narcisu64
Pláč houslí65
Ballada66
Světlá noc68
Budoucnosť69
[93]
Str.
Nejmodernější ballada71
Hudba nálady73
Já na něco si právě vzpomínal75
Stará viola76
Krajina77
Mám teplo vlažné v srdci zas78
Starý strom80
Myslbekova Oddanost82
Bída84
Cit stromů85
Praze87
E: pk; 2004
[94]