Starý strom.

Antonín Sova

Starý strom.
Ten starý strom pod zídkou pobořenou blíž travné cesty k vodám pochýlen, nad nímž se mraky střídají a ženou, sní poslední už jarní sen... Vždy v zimě jako rokoková hlava koruna jeho čněla pod sněhem, však pudr opad’, slunce záře žhavá jak rozlila se ručejem. A tráva, květ a motýl, paprsk, ptáci, pěšina kolem samá vůně, zář, a jarních vod bouř řečištěm se ztrácí, jen on spí ještě samotář. Kořeny jeho jako starců žíly vystouply v zemi, ty je můžeš zřít, kdes v močál blízký do země se skryly v horečce žízeň ukojit. 80 Kmen obrovský je dutý, shnilý, stmělý, svit shora v prostor tenkých stěn se vkrad’, ba dávno umřel strom ten osamělý a kdyby moh’, on sám by k zemi pad’. Však div! Tam výš, kam zbloudit mohly zraky, zelený pupen kmit’ se větví stem... Snad mrtvé jste už někdy zřeli taky s posledním na rtech úsměvem? 81