Melancholické sloky.

Antonín Sova

Melancholické sloky.
Když večer je, vždy v městských trotoirech moderní život vlnou zvíří vzduch, v lamp modravých a nepokojných žárech se zdvihá parfum, hovor nudný, ruch. Jak bublina, jež zazáří a zmizí ve zlatě, pižmu, krajkách, kažmírech, svět otvírá se tobě náhle cizí jak lživého snu fantastický dech. Zde hejsek hýří a tam hřeší žena a poslední květ mládí utracen. A pod tou vrstvou, jež nic neznamenáneznamená, ty teprv jdeš, tvá práce a tvůj sen. Ty teprv jdeš, ó dělníku v své práci, ty, mysliteli, v boji o svůj chléb, osudu vydán, umřít resignací a sám si rozbít o mříž Bídy leb. Jen někdy jak pták věčně přikovaný nad vřavu prázdnou prudce vyletíš, víc rozedrat své nezhojené rány, a bolestí svou vlastní umřít spíš. 52