Nejmodernější ballada.

Antonín Sova

Nejmodernější ballada.
Nad přednášky a knihy schýlený bez ustání přemýšlel churav, bled, hlad, zima jizbou vála a cosi jak sen skrání z předešlých ještě let. To byla jizba tmavá a zastrčená kdesi, stroj šicí vedle zněl, a hovor šiček šuměl vzdálenou hlasů směsí, ruch předměstský sem vřel. Dny pile, bojů, klamů se náhle vystřídaly; on knihu zavřel již, tedteď mohl vkročit v životživot, kde rozkoše se smály, byl štěstí, lásce blíž, však řek’ si v zamyšlení a s trpnou resignací, ne, ještě není čas, dřív kousek chleba najít já musím za svou práci, a čekal, čekal zas. A za ty slzy matky, za otcův mozol tvrdý po tolik dlouhých let za duševní svou píli on bezpečný a hrdý chtěl vykročiti v svět; 71 leč ničemnou mzdu, bídnou, on musil v posled vzít a bral ji ještě rád, však pozděj, řeklo se mu, to přec už bude k žití, tak chce to zvyk a řád. Tak velké massy lidí vzdělaných živořily a v mládí ztraceném své lásky zanechaly a nadějí květ bílý, jenž předčasně kles’ v zem; on jeden z nich, když viděl své prvé vlasy bílé, jak soustrastně se smál! To dělník měl se lépe, on v plné, bujné síle svou ženu objímal. Kam poděla se dávno z let mladých láska snivá, jež nedala mu spát? Neslyší parky šumět a v nich jak kdy se schvívá květnový, vonný chlad, – teď starostliv a vrásčit se lásky skorem bojí, a vzpomíná-li žen, na ošetřovatelku, – ne na milenku svoji pomýšlí roztrpčen. 72

Básně v knize Květy intimních nálad: