Než rozžhnu.

Antonín Sova

Než rozžhnu.
Než rozžhnu, – v záclony svit luny padá jak v napadlý sníh do polí a v lada, i staré housle na stěně jak živy vrou paprsky. – Vzduch teplý, vlažný, snivý. Já cítím, vánoce se přibližují, jdou s větry suchými, jež prudce dují, se sanicí, jež šumí v zmrzlém sněhu, s vánočním rohem, jehož slyším něhu... Tu zatoužím po knize obrázkové, rytiny prohlížet, obrazy nové, a starých mistrů díla proslavená. Tu poslouchám, na krbu kterak stená a kvílí jablek píseň polotichá; můj doutník šedomodrý kouř jak dýchá, a květy v oknech vadnou, podřimují... Já cítím, vánoce se přibližují. – 63