Tiché štěstí.

Antonín Sova

Tiché štěstí.
Slunce blysklo, všecko kvetlo, a já v slunná pole vyšel. Do mé duše padlo světlo, zevšad hlas jsem tichý slyšel... Táhlo teplo mojí hrudí, jako v létě v luzích bývá. Cítím, v duši mé se budí divný pták, jenž sladce zpívá! Tiché štěstí, tiché štěstí! Uleh’ jsem si pod větvemi... Zřel jsem, jak vše musí kvésti, lehce jak a volno je mi. Jsem jak čistý pramen z lesa, kam jen laně chodí piti, kde jen datel v kůru tesá a kde šumí dlouhé sítí. – 12 Tiché štěstí, jak to bývá, bleskem tak a jen tak letem, co v mém srdci láskou zpívá, a co sen, to vše je květem. Přijď, ó přijď teď v tmavém šatě, chci ti zlíbat smutek s čela, jenom bych se díval na tě, a ty bys mi rozuměla. 13