Intimní malba.

Antonín Sova

Intimní malba.
Má černá krev je přesycena tmou ulic, vírem, města vřavou, je uzavřena před zábavou, ji neuchvátí žádná žena... Co bouřilo, co kvetlo kdysi, vše umřelo již dávno v hrudi. Ba ani zázrak neprobudí ty dívčí, dávné zašlé rysy. Tak společnosti mělká vlna nic nového kdy nemůž’ dáti, nás zas to staré štěstí schvátí, kout lesů, louka květů plná. To musí znovu rozechvíti, lesk jarní trávy v stinném luhu, ty bílé břízy v polokruhu a vody pruh, jenž kmitá v sítí... 15 A ticho, jež se valí šerem, bzuk much a vrbky rozhoupané a rosa, která v listy kane, a měsíc bílý před večerem. A vzdálenost cest, vsí a duší, to listů stálé šelestění, mlh modrý pruh a stromů snění a vody trysk, jenž v břehy buší. Nás uchvátí to silou znova, cit podivný se v srdci zrodí, cit vdovy, jež hrob snů svých chodí zřít jednou za čas beze slova... 16