Píseň o pluhu.

Píseň o pluhu.
Starý pluhu rezavý, o kameny zvoň, ó zvoň, těšitel jsi běd a trudů, tebe práce neznaví. Zvoň, ó zvoň o tu českou tvrdou hrudu. Občanů jsi pilný druh; aby zkvětla, raníš zem, řekneš jí, co hladu všudy, dobrý jsi ty věru pluh! Raníš zem, když jde právě jaro tudy... Veské žínky kolem jdou, o chlebu hned počnou snít, uživí-li v zimním čase dětí chásku veselou. Počnou snít, jak len modrý zkvěte v kráse. – 23 Slunce zlato za pluhem, plno písní na poli, a vzkřek racků již se blíží, kteří vzlétli nad luhem. Na poli tisíc paprsků se kříží. Pluh svou práci dokonal, nyní spí jak v zakletí; plody všecky odvezeny a on se jich nedočkal! V zakletí spí tu podél holé stěny! Připadá mi jako ten, jenž vrh’ prvou jiskru v lid věkem pokleslý a mroucí, – – ale nezřel spasný den, jenž vrh’ v lid símě práce nehynoucí! 24