Starý strom.

Antonín Sova

Ten starý strom pod zídkou pobořenou blíž travné cesty k vodám pochýlen, nad nímž se mraky střídají a ženou, sní poslední už jarní sen... Vždy v zimě jako rokoková hlava koruna jeho čněla pod sněhem, však pudr opad’, slunce záře žhavá jak rozlila se ručejem. A tráva, květ a motýl, paprsk, ptáci, pěšina kolem samá vůně, zář, a jarních vod bouř řečištěm se ztrácí, jen on spí ještě samotář. Kořeny jeho jako starců žíly vystouply v zemi, ty je můžeš zřít, kdes v močál blízký do země se skryly v horečce žízeň ukojit. Kmen obrovský je dutý, shnilý, stmělý, svit shora v prostor tenkých stěn se vkrad’, ba dávno umřel strom ten osamělý a kdyby moh’, on sám by k zemi pad’. Však div! Tam výš, kam zbloudit mohly zraky, zelený pupen kmit’ se větví stem... Snad mrtvé jste už někdy zřeli taky s posledním na rtech úsměvem?

Patří do shluku

podzimní, vzduch, obzor, mlha, topol, žlutý, alej, ticho, pěšina, mha

197. báseň z celkových 1068

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Na pusztě. (Jaroslav Vrchlický)
  2. Jarní déšť. (Josef Kuchař)
  3. Z JARNÍCH SMUTKŮ. (Adolf Bohuslav Dostal)
  4. Podzimní jitro. (Antonín Klášterský)
  5. Mně stesklo se po máku červeném... (Antonín Sova)
  6. Smutek zimního rána. (Adolf Bohuslav Dostal)
  7. DEN. (Jan Červenka)
  8. None (Karel Leger)
  9. ŘÍJEN (Arnošt Ráž)
  10. PO SLUNNÉM DNU (Antonín Sova)