BALLADA.
Měděné listí dubů krouží,
prší tiše na práh villy.
Mlhy se plouží, mlhy se plouží...
Srdce nemá tolik síly...
Mohlo říci nikoli?...
Rty se přissály a tělo
panenské se třáslo hříchem.
„Není již, co býti mělo,“
vyčetli si s hořkým smíchem
kdekoli a kdykoli...
O svém hříchu šeptali si,
o svém hříchu snili nocí,
příšerně jak přízrak visí
bez těchy a bez pomoci
nad milenci, kudy jdou...
5
Na vodě člun zaskříp’ shnilý,
lovecký pes zavyl mhami...
Milenci se utopili
v bahně černém pod břízami.
Hřích byl pomstěn sudbou zlou...
Nebeská Panna viděla to
s kaple, jež čněla v parku hloub...
S dubů sprchalo zarudlé zlato,
západní záře planul sloup
krajinou, jež utichala...
Nebeská Panna divila se
s liljí v půlí zlomenou...
Zázrak si hýčkala v mateřství čase
na drobných klečíc kolenou... –
Smrti z hříchu nechápala...
6