PODZIM.
Je teskně mi, pojď, noc bdí kdes
jak cizí zrak, jenž něco ví...
Jak sáhal by mi k duši les,
podzimní, smutný, sosnový,
ztracená ves,
Vyhaslých lásek vůněmi
zavanul podzim z blízkých luk
i naivními básněmi
i stisky chladně drahých ruk
i peklem muk.
Je něco, stesk co zůstaví
i bolest krutou dávných chvil...
Cos geniálně churaví
v stydnoucí krvi jemných žil:
Žár, který byl...
65
Co zlatých, smytých jesení
u dveří mých už čekalo...
Co stínů přešlo zelení
a co se touhy zvedalo
a spát mi nedalo...
Co divných díků, nevím zač,
jsem rozdal těm, jež hrávaly
si s duší mou, vzdor měly, pláč,
a vše když lehce dávaly,
se v pláči smávaly...
Cos hoří v krvi podzimní,
vepsáno v barvách měnivých...
V zamlklé chůzi intimní,
v pních vadnoucích a plesnivých,
smyt jarní hřích...
Cos bolelo, už nevím sám...
Dnes mně a zítra tobě snad...
Krvavé ještě srdce mám...
Mám diskretní, mám krásný hlad...
A vzpomínám:
V podzimních hájích toulají
se zašlé lásky nejraděj...
Kytaru srdce zdvihni, hrej,
kytaru s pentlí v okraji,
kde psáno: Neplač. Umírej...
66