TOUHA.
Je večer. Světlo chladné, oranžové
sníh osvěcuje, sosny zažíhá
pod obláčky, jichž na sta výší plove
tím nesmírnem, jež v dál se rozbíhá...
Sensace nové chtěl bych vykopati
na místech těch, kde vzhořel plamínek.
Lze vděčným ještě vděčné srdce dáti?
Lze pohřbit bolest vyhaslou i vztek?
To moře Zimy v nesmírnu má hráze
a splývá v jednu barvu s oblohou...
V tom tichu obrovském je duším snáze,
těm, které odpočinout nemohou...
Cos láká dávné druhy vynajíti,
že odešli, v svém srdci tolik ran,
pro jiné živí pro nás musí hníti
pod kamenem, jenž v srdci vykopán...
77
Chcem probouzet, chcem napravit, chcem zlákat,
svou harmonii sdělit dávným dnům,
ty obejmout, jež zřeli jsme kdys plakat,
když křivdit se tak chtělo našim rtům...
78