JARNÍ BOUŘE

JARNÍ BOUŘE
K růžím svým vchází na zahradu. Všechen svůj půvab v jich vonném chladu vnáší, svou gracii. Na trávu pod keře usedá si, rozpouští vlnící se vlasy, prudký pláč rdousí ji. Pěnice volá pod okny dole. Cepy na mlatě ve stodole v rytmech skandují. Obloha vysoká, prostá kouře, jakoby smýšlela příští bouře s ozvěnou nad slují. Zda-li je on či ona vinnou? On, který kráčel včera s jinou, za stmívající se bor? Hladké a bílé její čelo jarní své bouře nesmlčelo, zklamání své i vzdor. Žlutošedé si češe vlasy. Děl vždy: co zlaté v nich sladké krásy obrazů zářících. 12 A teď? zda možno? S jinou ji klame? Slovem jej zmrazí, kruté jež, známé, – v němý či propukne smích? 13