JARNÍ BOUŘE

Antonín Sova

K růžím svým vchází na zahradu. Všechen svůj půvab v jich vonném chladu vnáší, svou gracii. Na trávu pod keře usedá si, rozpouští vlnící se vlasy, prudký pláč rdousí ji. Pěnice volá pod okny dole. Cepy na mlatě ve stodole v rytmech skandují. Obloha vysoká, prostá kouře, jakoby smýšlela příští bouře s ozvěnou nad slují. Zda-li je on či ona vinnou? On, který kráčel včera s jinou, za stmívající se bor? Hladké a bílé její čelo jarní své bouře nesmlčelo, zklamání své i vzdor. Žlutošedé si češe vlasy. Děl vždy: co zlaté v nich sladké krásy obrazů zářících. A teď? zda možno? S jinou ji klame? Slovem jej zmrazí, kruté jež, známé, – v němý či propukne smích?

Patří do shluku

kovadlina, perlík, kovář, kladivo, kovárna, železo, bušit, kovat, výheň, měch

240. báseň z celkových 282

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. None (Svatopluk Čech)
  2. Maloměstské výstavy. (Antonín Sova)
  3. Rýč a pluh. (Adolf Heyduk)
  4. DOMA. (Jaroslav Vrchlický)
  5. JARNÍ PROSBA. (Antonín Klášterský)
  6. KOVÁŘ A SMRT (Jaroslav Vrchlický)
  7. VEČERNÍ OBRAZ. (Jaroslav Vrchlický)
  8. Slunce v dílně. (A. K. Lešan)
  9. SMÍR. (Antonín Sova)
  10. člověk s krajícem (Stanislav Kostka Neumann)