CHORÝ
Jen ještě hléd’ jak vlnou stříká pěna,
a poslech’ rachot kol, vdech’ vůni sena,
a bylo mu to líto, plaví voli
že kolem šli a bučeli, že v poli
mu práhla pšenice, že zpívat slyšel
a nemoh’ sám... Tak na zahradu vyšel,
a sotva stál tak nemocný a bledý.
On věděl, že vše vidí naposledy;
stáj otevřel a na kozy se díval,
je hladil; kdosi v dálném poli zpíval,
ves celá tichla, tichla v slunci žhavém;
v pastuší tobolce a na modravém
se nebi motýl třás’ či v jeho zraku
tak zvolna has’. – A bylo vše tak krásné,
že sotva cítil, jak mu duše hasne.
Pak ho to píchlo; kosy zacinkaly,
on zřel, jak všichni sváželi, jak žali,
jak skládali, on jediný měl zralé
stát obilí, – to pálilo jej stále.
60
A nemoh’... Musil mřít’... Ó jak to bolí!...
Pak na večer, kdy vracejí se z polí,
i jeho stará matka belhala se
kdes z pánského, a slza plá jí v řase
a v ruce patnáct penízků mzdy denní.
To ani na hřeby do rakve není.
61