Ji znáte všichni dobře as,
má za sebou již tolik jar,
má dělaný, zahnědlý vlas,
cit choulostivý, v srdci žár,
a její slzy jed jsou vřelý,
smích její žahadlo,
jak podzimek je zatemnělý,
když listí napadlo.
Je ideální; zítra, dnes,
jí praktický se hnusí muž.
Jen rokokový její pes
se k šatům jejím tulí úž.
Ji tíží doba elektřiny
a krisí, rozvodů,
ruch strojů, kladiv, kovadliny,
vzrůst bank a obchodů.
Jí lékař se kdys nelíbil
a profesor byl pedant zas,
jí příliš suchý soudce byl,
a statkář hloupý, prosím vás,
co tedy dělat? – Hrdá dáma
sestárla po letech,
a v posled zbyla sama, sama,
v svých nesplněných snech.
Dětinským hlasem, koketa,
se mazlí s psem, jej zdvihá k rtům,
karkulky dětské uplétá
ku dobročinným účelům –
kdo věřil by, co zmůže vráska,
kdo z lící by to čet‘,
že byla to kdys vskutku kráska,
po níž se bláznil svět?
Jí šestnáct let též bylo kdys,
jak tobě, dítě, jež mám rád,
však světská černovláska tys
a jí vším býval vzdušný hrad,
a ona stárla, stárla rokem,
však ideální žár
ten mládl jejích snění tokem,
ten nikdy nesestár’.
Ba dosud myslí častokrát,
že můž’ ji štěstí navštívit,
jak v dětských letech v duši pad’
jí pohádkový, hvězdný svit;
zas v říši fantomů a duchů
a bájí zlacených
noc mnohou prosní, v mrazném vzduchu,
co sníh vlá v kotoučcích.
Sní o milenci podivném,
má rapír, biret s clonou per,
má lýtka v triku zlaceném,
jdou spolu v chodeb tichý šer,
má kabát s lokty stuartskými,
– však brzy s úžasem
sny prchat zří a zjevy s nimi, –
eau de Cologne rychle sem!
Neb zdá se jí: na šedáku
v jezdeckých šatech jede v cval,
tak jede, nudu ve zraku,
vše naproti, hle, generál,
jsou spolu dávno zasnoubeni,
jak statný je, ač stár,
jak něžně hledí v roztoužení,
a tlumí lásky žár.
Sní: pod balkonem ulice,
že milenec se prochází;
v arkýřů, vížek směsice
co stříbra luna rozhází!
Slyš, zas tu serenádu zníti,
ó nevěst čase ty,
kdy možno vysmát se a jíti
se ukryt za květy!
Ó dámo, která stárneš dnem,
zde v světě nemůž’ nikdo být,
by moh’ ti v stáří ctihodném
tvé blouznivé sny nahradit!
Ty nevědouc, co život pravý,
slast, zoufalství a tíž,
jak přebytečný stín v hrob tmavý
se jednou uložíš!