VENKOVSKÉ MĚSTO
Viz město bez pohnutí, štítů stěny
se pnou nad stromy s květem do běla,
kdes ulicí zní rachot bubnu zmdlený,
prach západem plá v oknech kostela.
Na náměstí, jak zastavím se v klidu,
hned nářečí mne poutá, ráz a kroj,
vše štěstí s každým procítím i bídu,
a s životem jich stálý, dlouhý boj.
A v stínu věže, který zeje tůní
přes domy v dálný obzor ztemnělý,
lip řada prochvěla vzduch sladkou vůní,
na římsy ptáci k hnízdům sletěli.
Kněz alejí tu přejde v černé kutně,
na hrudi uvadlou snět šumných lip,
s ním po boku jak před lety jde smutně
schýlený kantor, v ústech starý vtip.
Na domech erb, na bráně česká slova
tu zbyla jako rádlem zrytá mez,
a co tě baví, je snad škola nová,
v níž bují cizí řeči dávný rez.
107
Zde z konsekvence nevyjde duch města,
ve volbách, přáních, tužbách stále týž,
jím jedna k hřbitovu se chýlí cesta
a všecky pojí zrudlý Kristův kříž.
To město stojatou je vodou, hnije,
čpí ze všech koutů starý, přešlý řád; –
v něm slechneš – čas kdy v ztvrdlé lebky bije,
– předešlé století se ozývat!
108