DUCH UMĚNÍ
(Památce Bedřicha Smetany)
Jde vzbuzen nadšením a roste v duše míru,
ať v lebce básníka si věčnou slávu spřádá,
ať v plátno malířovo harmonií padá,
ať hřímá v dramatu, ať zvučí v hudby víru...
On neřek’ Homéru: „Jsi slepý, nač chceš lyru?“
On neřek’ Aesopu: „Jsi z otrockého stáda,
jsi hnusným ošklivcem, noc z rysů tvých se skrádá!“
Děl: „Velké duše, věčně plaňte ve všemíru!“
Tak rovněž neptal se, zda hluch náš mistr tónů,
tím hloub mu v duši lét’ a v srdci zněl mu strunou,
jež brzy jásala, hned zněla v tichém stonu...
A hluchý stařec ten nad minulosti runou
předc slyšel Tábory, jich pláč a pádný mlat,
a z duše jeho v tónech povstal „Vyšehrad“.
33