SLOKY
Když bohové v přelomu věků opouští posvátný háj,
a v zapomenutí hynou, kams v modrou zmizevše báj,
dny mlčí, večery, noci... však mlčí též, věrný kdo zbyl,
kdo životu přísahal, věrnost ten smrti neslíbil...
A po nové pravdě kdo volal a božství se rodit zřel,
ten novým bohům jasnější nebesa otevřel...
Kdo po kráse lačný v svět vyjel, sám dobyvatelem se stal,
ten z výprav se navrátil, chrámy by dávné rozmetal.
Kdo víc však nenávistný, ten mlčet zná jako hrob,
jak čas a jak lepkavá ticha neslyšených dob.
Chrám bez modloslužby stát nechá... V zpleněném okolí
sám po kameni se kámen do větrů rozdrolí...
48