O NEROZKVETLÉM PŘÁTELSTVÍ

Antonín Sova

O NEROZKVETLÉM PŘÁTELSTVÍ
A byla holá pustá zem, jak před jarem, když větry dují. Tvá duše byla obrazem pustoty štědré, již má zem, když jaro ztajeno jak v poli. Nevzhledná mračna nad ní plují, květ ztajen v ní a proto bolí. Než já jsem jaro nerozdých’, spíš mrazy večerů a nocí. Já neměl tanec jar, ni smích, ni zeleň, květy na větvích, já padal jinovatkou žití. A těžko, těžko soudit moci a ještě tíže odsouditi. Můj život v tvrdé půdě ryl z krve a potu brázdy vzešlé, můj život jasem nemluvil odměřen prací, tíží chvil. A vše, co kolem kvésti mělo, to opadalo v časy přešlé, nést květ a plody zapomnělo. 86

Kniha Píseň o Rovnosti (1951)
Autor Antonín Sova