BÁSEŇ Z POZDNÍHO RAKOUSKA
Mně poručili, bych vzýval, co nemiluji,
bych něčemu sloužil, v co nevěřím.
A myšlenek mých kovář, jež v bolesti kuji,
bych vzdal se, než přec jen uvěřím.
Mne ze srdcí vyhnali, ponížili,
až k smrti, k smrti uštvali.
V snu osvoboditelském tak lživě žili,
že stali se hrobaři mými, šakaly.
To násilné, trpké ponížení,
jichž hrůz ni člověk netuší,
je bolestné, jako otročení
galejníků na galeji.
Či moh’ jsem se za cenu lásky zotročit,
být veslařem raději
a pokorně za nemilovaným něčím se plahočit?
Dál jísti svou čočovici a tvářit se kliden a vesel?
A zvyknout si při tom zdvihání galejních vesel,
jichž hrůz již člověk netuší?
Těch úderů rovnoměrných! Té tíži na duši!
Pak moci snít každodenně! Osvobodí mne čin,
neb síla lásky,
neb zapadnu, umru, v bezmocné naději?
87