HORY POD SNĚHEM
Jsou pod sněhem hory a za vsí to kouří za nimi
dálkami jiskrnými a na slunci ranními
a jitřním pozdravem zvonu zvuk se nese
tak ztajen a ztracen, jak bloudící poutník v lese.
Než přece do dáli došel a zanik’. Nes poselství
dne svátečního, o němž jen zbožné duše zví.
Těch domků v kraji roztroušených zrak neuvidí,
ni stromů zavátých, ani jdoucích pěšinou lidí,
ni pěšin nevidět, jen ticho, mrtvo a bílo,
kde nějakým rozletem vrány se zašeřilo.
Jen rovinu sněžnou zříti, kde potok dřív, údolí, břízy,
kde most a kde dráha, tam kouře vlak spřádá si přízi
mizící čarou v rovině kamsi až pod horu
a vzdalující se a rozptylující se k obzoru.
Dnes v továrnách horských samot odpočívají stavy,
dnes dívky s chudými ňadry již těší se do únavyúnavy,
jak v hostinci horském vášeň tance zachvěje jimi
a v náručí s bledými chasníky tkalcovskými
se roztočí při hudby taneční blažené pohádce,
jež jedinou je jim krásou a pobídkou do práce.
117