Hle Evropa! Tak náhle malou stala
se pro veliké plány. Nepatrnou k smíchu
pro léčky bursovní a choutky kramářské.
Vše přebráno, vše zužito, vše sklizeno
od jižních výběžků k severním ledovcům
a přelidněny ostrovy a poloostrovy
i samoty a města. Vymrskaná pole,
strávena učenost i náboženství
i rytířství i víra. Všecko v koncích
na malém prostoru v horečce civí...
A Evropa,
s tím hladem stále větším,
s tou touhou růsti, rozesílá Apoštoly kramářství
k dalekým slídit břehům...
Až dosud tise spala
obrovská Říše
těch milionů, žlutých, šikmookých tvorů.
Pokojně v slunci přístavy své hřála
po tisíciletí zadumána v sebe,
pitvorná, vížkatá a divuplná města,
své pagody, své chatrče a vlažné řeky,
své skromné role a své měkké trávy...
Dřív, dřív než Kristus přisel,
proroka srdcem promluvilo Slovo:
Ne poddat se, ne odevzdat se slepě.
Ne dobrým splácet zlé, ne beránky být,
jež sejmou na útraty zpupných hříchy.
Vše bylo v něm: ta láska k svému, touha
žít vlastním životem a síla jíti
tak po staletí a pít jen z vlastních zdrojů
a sobě stačiti při skrovném soustu,
i slabost byla v něm národů silných.
Byl obr mdlý tak, v sebe zkolébaný,
v své tradice a zvyky a v své touhy.
Neslyšel kroků, plížících se zchytra,
neviděl očí lačně blýskajících,
ni rukou vztažených. Až jednou zrána
procitnul, když se dnělo nad přístavy...
To bílý bratr z Kavkazských hor přistál
a přišli dva i víc jich přicházelo,
jich zakotvené lodi houpaly se
na přístavech a zboží vyloděno,
a v kutnách muži tajuplní přišli,
chřestíce růženci ve jménu Krista,
ve jménu svojich císařů a králů,
ve jménu lidskosti – a všechny řeči
tu cizineckých lidí hlaholily
při vjezdu ozbrojené, velké, slavné
kultury křesťanské, té Evropejské...
A dobyvatelé táhnou a hrůza čeká.
Hle, zpečetit chtějí v čela ta žlutá
všecko, co zestárlo v Evropě,
starého boha jdou vraždit bodáky zkrvavenými,
slídit, jak nalézti zlatá rouna
a jak roztrhat na kusy krotkého obra
dělením silnějších mocí.
A přec jsi se ozval, žlutý obře!
Žlutý obře, buď zdráv,
buď zdráv, odvážný! Říkají, že jsi krutý –
možno, možno; vždyť jsi dost poznal to bílé plémě,
jeho úskoky a krutost,
jeho plemennou nenávist,
pod hanebnou maskou ukryté jeho slabosti,
jeho rozpínavost a touhu po zlatě hrabivou,
lakotu pod rouškou kultury,
tu vyčuhující zlodějskou ruku...
Oh, nedopusť, (když není zrovna lepšího boha
než jakého ti dopřála Prozřetelnost)
aby tě donucovala Evropa,
kterak se musíš modlit! Obře,
jdou s tebou sympatie utištěných otroků
a svobodně cítících duší
a volných na všechny strany,
žlutý obře, budiž zdráv! Poznal jsi úmysly
zpupných dobyvatelů,
jich slídivé účastenství, jich zájem, pro všecko,
jich podezřelou ochotu, ukrást ti statky nejdražší,
za výměnu růženců, opia, evropských bodáků!
Zřel jsi je u dvorů zbabělých svých císařů
plížit se, státnicky čachrovat, vynalézat
vždy lepší a lepší okovy na zmožení tvoje,
na přetvoření tvého srdce a mozku –
prohlíd’ jsi jejich nezištnou kulturu,
jedině pravou, jedině velkou, jedině spasitelnou
a jejich hrabivé, dychtivě vztažené, žilnaté ruce,
jež nenechávají ničeho co lze brát neb dělit...
Žlutý obře,
zažeň ty vlky očmuchávající bezcitně
zmalátnělé tvé tělo,
udrž je v dálce, daleko a daleko...
A podlehneš-li, zanech aspoň věčný požár v srdcích všeho lidu,
evropské vlky vykuř z doupat,
otup jejich vražedné tesáky,
proto, jen proto,
by neměli Krista jen na jazyku,
by doma pak, skrčeni ve svých koutech naučili se teprve modlit,
doopravdy se modlit,
žlutý obře, budiž zdráv,
budiž zdráv, odvážný!