Když tedy našly v ní, čím nadchnut byl by svět,
hru divou, vášnivou a vervu v každém hnutí,
jak v jaře laštovka, když voní bez a květ,
kams náhle ulétla tuch velkých na peruti...
Kams v město lázeňské u slaných moře par,
kde křivé ulice nad mživým mořem planou,
kde lidmi řečí všech se plní trottoir
a úzké kavárny tou cháskou pomíchanou...
A její umění hned strhlo davy v ráz,
ta tichá noblessa, hry přirozenosť dravá,
jež srdce urvala a pravdou šlehla vás
a síla umění, ta posvěcená, pravá...
Hned jako princezně líbají šatů lem,
hned román v paměti své slabé zapřádají
panáci bezzubí, již v rhytmu ospalém
mok vzácný z kalíšků dlouhými stébly ssají.
Hned štědrý general s vlásenkou šedivou,
a kněz již obstárlý byl krásou její jatý,
že ramenářství své a bigotnosť svou zlou
na chvíli odložil – a v chvíli té byl svatý.
Tak roky míjely... A všecko prchlo v chvat,
tak všecko zapadlo, vše k pádu zrálo zase...
I ona zmizela jak hvězdy dlouhý pád
po skvělé dráze své a po odkvetlé kráse...
Sestárlá, dráždivá a bledá jako sníh,
když v krajkách, ve vůni svých kytic uléhala,
když vítr v zahradě skříp‘ stromů ve větvích,
vždy touha podivná ji po domovu jala.
A zase na jaře, když bezu květ se třás‘,
se navrátila k nám, kdy ptáci v cestách pěli,
ti všichni přilítli s tou svěží písní zas
a s křikem vesele se v sever navraceli...
Jen ona bez písně, zamlklá přišla k nám;
ba málo důstojně, a smutně živořila...
Co ještě zbývalo? Samota starých dám
a z kritik citáty, jež na paměť si vryla...
A parfum salonku, dech kytic, jenž kdys vál,
vzkřik, potlesk nadšení, vše věděla, že ztrácí...
A v posled přišel tisk, jenž delikátně psal
o skvostu vyrudlém, jejž cizina nám vrací...
Tu přece zaštkala... To, v němž kdys zaplála,
zrcadlo – umění – v třesk náhlý prasklo temně,
a střepů děsná tříšť jí v srdce padala –
– a tichá výčitka té rodné její země...