Po sestře vzdálené vždy steskne se mi náhle,
cit jemný, pokrevný já cítím v žilách bít,
já chtěl bych na chvílku své srdce zapřít sprahlé
a štěstí, žaloby i smích z rtů jejích pít.
A z lící oválu se zticha rozpomníti
na tahy matčiny tak živě, živě zas,
na vážného si hrát, však znovu rozohniti
se ku hrám blouznivým v podzimní, sněžný čas.
Jí límec bobrový a čapku koupit hnědou,
neb bílou kočičku kol krku kosmatou,
do noci prosedět s tou dobrou neposedou
a karty vykládat, když jizbou snové jdou!
Snad otec stařičký na čele ani chmury
za klavír usedna by přemluvit se dal,
a chvíli hledaje na stránkách partitury
by Griega navrhnul a se zálibou hrál,
jak jarní břízky kdes by ševelily zticha
a motýl houpal se v třeslicích sem a tam,
cos jako z vesela a smutně zas když vzdychá
tou jarní piecou by život proudil k nám.
Však zde ti líto dne, jenž navštíví tě v městě,
a všeho líto ti, co dolétá ti v sluch;
kol krámů večerem ty v planoucích lamp deště
když vyjdeš procházkou a tramwayí hřmí ruch...
Co má tě baviti? Lesk skladů květinových,
kamna z dob Ludvíka, či gobelin žlutavý?
Ty hledíš lhostejně na titule knih nových,
nic tebe nevzruší z obvyklé únavy.
Klub když tě omrzel a přátel schůzky klidné,
a srdce před vším už se zvolna zamyká,
naděj, že padne v prach, co směšné je a bídné
násilím, směšností když novou zaniká,
když státníkova řeč, když píseň básníkova,
když politická stať tě vzruší zřídka jen,
když slabosť, couvání a resignace nová
a bombast bláznivý nám všechněm plní den:
Po sestře vzdálené, po otci a tom kraji,
po vsi, kde cestáři v svou tlukou opuku,
po žlutých housátkách vždy steskem se mi v taji,
po varhan pisklavém a hlučném souzvuku,
kde všecky bolesti a rány svého mládí
bych tajně pochoval v střed zlatých duší svých,
jak dečko svéhlavé, jež vyděšeno pádí
v náručí vztažené a usne v polibcích! –