Touha po domovu.

Touha po domovu.
Po sestře vzdálené vždy steskne se mi náhle, cit jemný, pokrevný já cítím v žilách bít, já chtěl bych na chvílku své srdce zapřít sprahlé a štěstí, žaloby i smích z rtů jejích pít. A z lící oválu se zticha rozpomníti na tahy matčiny tak živě, živě zas, na vážného si hrát, však znovu rozohniti se ku hrám blouznivým v podzimní, sněžný časčas. Jí límec bobrový a čapku koupit hnědou, neb bílou kočičku kol krku kosmatou, do noci prosedět s tou dobrou neposedou a karty vykládat, když jizbou snové jdou! Snad otec stařičký na čele ani chmury za klavír usedna by přemluvit se dal, a chvíli hledaje na stránkách partitury by Griega navrhnul a se zálibou hrál, 61 jak jarní břízky kdes by ševelily zticha a motýl houpal se v třeslicích sem a tam, cos jako z vesela a smutně zas když vzdychá tou jarní piecou by život proudil k nám. Však zde ti líto dne, jenž navštíví tě v městě, a všeho líto ti, co dolétá ti v sluch; kol krámů večerem ty v planoucích lamp deště když vyjdeš procházkou a tramwayí hřmí ruch... Co má tě baviti? Lesk skladů květinových, kamna z dob Ludvíka, či gobelin žlutavý? Ty hledíš lhostejně na titule knih nových, nic tebe nevzruší z obvyklé únavy. Klub když tě omrzel a přátel schůzky klidné, a srdce před vším už se zvolna zamyká, naděj, že padne v prach, co směšné je a bídné násilím, směšností když novou zaniká, když státníkova řeč, když píseň básníkova, když politická stať tě vzruší zřídka jen, když slabosť, couvání a resignace nová a bombast bláznivý nám všechněm plní den: 62 Po sestře vzdálené, po otci a tom kraji, po vsi, kde cestáři v svou tlukou opuku, po žlutých housátkách vždy steskem se mi v taji, po varhan pisklavém a hlučném souzvuku, kde všecky bolesti a rány svého mládí bych tajně pochoval v střed zlatých duší svých, jak dečko svéhlavé, jež vyděšeno pádí v náručí vztažené a usne v polibcích! – 63