Novomanželé.

Antonín Sova

Novomanželé.
Zas v restaurantu, v zimě, jako vždycky se sešli hosté: doktor sanguinický nad srnčí skloněn citron v prstech stiskal, pak švihák jakýs, jenž skrz zuby pískal, a jakýs rada s mladičkou svou paní. – O všem se mluvilo: o volbách, dani, o bance, o dělení selských statků, o politice pustili se v hádku. – Když zdálo se, že nudný hovor vázne, děl doktor, ukázav na místo prázdné: „Ten blázínek, jak moh’ se ženit přece?“ a o lenoch v zad vzepřel svoje plece a houpal se... „To vidět byste měli! On s mladou žínkou proběhá den celý po modních skladech, stále usměvavý, v bazaru vánočním se letmo staví [75] (ba škoda, že už karrouselů není! tam jistě seděli by přituleni!!) hned v obrazárně, u knihkupce mžikem, hned v krámě cukrářském... Ba, starým zvykem tak povrhnout, a nepřijít sem ani!“ A mladičká, jež nudí se tu paní, po jakés lásce zatoužila rázem, ve snění chvíli upřela zrak na zem; kuličky chleba v ubrus hází režný. Hned se švihákem pohled jakýs něžný a výmluvný vymění chvíli dlouhou; – – jich prsty tknou se, náhodou snad pouhou... Leč rada starý, jehož trápí rýma, si s červeného nosu brejle snímá, a tabatěrku vyjme, šátek bílý. Pak za ušima podrbav se chvíli nápadně dlouho čistí okuláry. – – By uhlídal líp ženu, rada starý?... 76

Básně v knize Realistické sloky: